Jó, je to tak, nedá se nic dělat, šinkanzen je nuda. To je prostě tak funkční věc, že tě to nemá čím pobavit.

Takže prostě ráno jdu na to vlakový nádraží-obchodní centrum, jdu do kasy a jako, že chci do Kjóta, šinkanzenem a mám JR pass (to je opravdu super věc). A že chci rezervaci. Slečna mi říká, že ten v 11,30 už má volno jen v kuřáckých vagónech a další jede až ve 12,03. Dvanáct je OK. Dostal jsem lísteček s číslem a jménem vlaku, číslem vagónu, sedadla atd., však to znáte. Nápisy mne zase neomylně dovedly na správný perón, tam koukám, že se lidi řaděj do fronty pod svítícíma cedulema s číslem, tak jsem si našel tu kde bylo stejný číslo jako číslo vagónu na mém lístku - cestou jsem potkal stevardky z toho šinkanzenu, nebo asi modelíny od Vuittona nebo co to bylo, každopádně v mém vagóně se za celou dobu neobjevili. A pak že prej není mezi obyčejným vagónem a první třídou skoro žádný rozdíl :-(.

No nic, tak jsem si stoupnul do tý fronty u toho čísla a čekal.

Potom přijel ten vlak. Okolo perónu bylo takový nízký jako zábradlí, jen pod těma cedulema byla mezera na vstup do vagónu a na zemi byl vyznačenej asi půl metru široký chodníček jako cestička ke dveřím. No to víte, že vlak zaparkoval úplně přesně - dveře proti chodníčku. Naběhli uklízeči, vysmejčili a pár minut před odjezdem otevřeli dveře. To jsem si říkal, to jsem zvědavej, jak to stihne odjet přesně, ale vono jó, 12,03 a vlak se rozjel.

To jsem teda už seděl uvnitř :-)

Projela slečna s vozejčkem s různejma věcma (jako jídlo, pití, sladkosti), ta se po vlaku pohybovala nejspíš neustále sem a tam, neustále stejný milý úsměv jako by jí ta práce bavila, neustále něco švitořila i když jí nikdo neposlouchal a pokaždé něž přešla do dalšího vagónu, tak se ve dveřích otočila čelem k lidem a uklonila se. Průvodčí taky.

Japonci si stejně nic nekoupili, ty to už znaj, každej vybalil svoje óbentó, hůlky a už dlabal.

Vlak sebou párkrát trhnul, párkrát se zastavil a párkrát se rozjel a za tři hoďky jsme byli o 514 km dál, v Kjótu. Ještě musím dodat, že místa mezi sedačkami je fakt hóóódně a za třicet let co to ti Japonci provozují se prý nestala žádná vážná nehoda (psali v průvodci). Kdybych si měl vybírat mezi šinkanzenem a letadlem tak beru šinkanzen. Ať si ty boeingy nabouchaj...

Kjóto

V Kjótu jsem zase vylezl na "nádraží", začal jsem hledat informace pro turisty a začal jsem pochybovat o dokonalým japonským systému. Několikrát jsem našel cestovní kancelář, ale informace nikde. Pak jsem našel informační centrum, ale jen pro Japonce, tam jsem na paní vybalil, že jako accommodation, hostel nebo rjókan. Paní, že informační centrum pro cizince je v devátým patře týhle moderní pěkný budovy, dala mi mapičku a elevátor že je támhle. Tam jsem ho nenašel ani náhodou, asi mi ho někam schovali (teď už vím, kde bych ho asi hledal, ale tenkrát jsem to v Kjótu ještě vůbec neznal HAHA). Zato jsem našel jezdící schody do nebe. Vedou až do jedenáctého patra na střechu, Sugoi!

No tak jsem tam vlezl, spustil zase stejnou písničku o ubytování, paní vzala takovej velkej šanon a začala mi ukazovat obrázky co bych jako mohl dostat za ty peníze co jsem ochotnej zaplatit a když jsem řekl, že OK tak to začala obtelefonovávat a hledat mi ubytování. Což byl celkem problém, paní mi říkala, že během holiday je v Kjótu dost plno (jsem si říkal, no a co, tak jsou prázdniny, to jsem ještě netušil že v Japonsku je zrovna takovej speciální svátek, který je jen jednou ročně a lidi maj 7 dní volna). Nakonec jsem musel trochu přitlačit na ceně, ale ubytování se povedlo, paní mi namalovala do mapky značky, řekla, že šestnáctýho je nějakej festival, vysvětlila mi odkud mi jedou autobusy, jaký čísla, jak funguje MHD (o tom jindy), prostě všechno. Všechno zadarmo, jí platí prefektura Kjóto. Beru zpět všechny pochyby o japonský dokonalosti. Vyrazil jsem do hotelu, ubytoval se, šel se projít ven, do parku okolo císařského paláce (móc pěkný). Večer jsem se opět úspěšně vyhnul mekdondovi a v nějakém bistru jsem měl něco co nevím co to bylo, ale byla tam rejže a chutnalo to podobně jako něco o co jsem se pokoušel už doma (asi použili stejný koření nebo co).

Příště Nara a možná ještě trochu víc, mám lehké zpoždění, dlužím vám Kjótó a Ósaku.